Poslední výlet

Mám za sebou poslední výlet na Jižní ostrov. Ten Severní se nepočítá, pro lidi z "Mainlandu" je to "wrong island", přestože na něm žijí tři čtvrtiny populace. Neznamená to v žádném případě, že bych na Jižák zanevřela - naopak! Tenhle poslední výlet mě utvrdil v tom, že je to nový domov. Hodnotový a smysluplný. Že ta energie, kterou Jižní ostrov v sobě má, je pozitivní, nabíjející a radostná. Že ty kořeny, které jsem tam postupně zapustila, začínají být hodně pevné. Že tam prostě chci být víc, než jen na 2-3 měsíce v roce. Život je příliš krátký na to, abychom ho trávili jen sněním o nečem jiném a nikdy se neodhodlali tuhle změnu aspoň částečně uskutečnit. Jdu do toho a jdu do toho v roce dřevěného koně. Dřevo jsou kořeny a kůň znamená cestu. Astrologové říkají, že v tomto roce se lidé více upnou ke svým principům a ideálům. Ke Kozám je tento rok velmi vlídný a bude je vést k pozitivním výzvám. Asi nemůže být lepší konstalace :-)

Kalamita na kiwí způsob

Před týdnem jsme zažili avizovanou sněhovou bouři. Dunedin omezil své fungování tak na 20%, co šlo, tak se zavřelo, protože přece v tak kopcovatém terénu, jako je tady, se v ledu a sněhu jezdit nedá. Na pobřeží v Ocean View byla regulérní vánice jak vystřižená z ruského filmu – za oknem to vypadalo impresivně a moc jsem ocenila operativní zprávu ze školy o kalamitě a práci z domova. Opět jsem si ověřila, jak jsou novozélandské živly důkladné – když sněží, tak to není jen pár vloček, ale prostě není vidět na krok. Stejně tak jako když prší – nejmenší újmu způsobí tzv. drizzle, ten představuje systematické vlhčení tak, že nejste mokří hned, ale až za chvíli, to ale neznamená, že ne důkladně. Pak je něco, čemu v Česku říkáme déšť, ale čemu pravověrný Kiwi pozornost rozhodně nevěnuje. To spadá totiž ještě do kategorie „pohodové povětrnostní podmínky“ a není nutné se kvůli tomu nějak zbytečně vyrušovat z běžné praxe (ani tím, že by se vytáhl deštník). Rain, který bychom česky označili jako „dlouhotrvající slejvák“ už oproti tomu zájem způsobí  - ulici je totiž nutné přebíhat do 6-7 vteřin, jinak je člověk totálně durch. Slejvák v Česku většinou rychle přijde a rychle odejde, ten novozélandský jen rychle přijde a pak si zůstane tak dlouho, jak se mu zlíbí. Cokoliv mezi 10 minutami a 10 dny. Invercargill má navíc slejvák speciální – ne vertikální jako zbytek země, ale téměř horizontální. To mi pomohlo vyřešit záhadu, proč v Invercargillu nikdo nenosí deštník, ani když leje jak z konve. Ten by totiž musel sahat až na paty, aby měl vůbec nějaký účinek. J Jestliže počasí formuje povahu komunit, tak je jasné, proč Southlanďani jsou vesměs stoici a cholerika abys mezi nimi hledal jako jehlu v kupce sena.

Lidsky profi Air NZ

Nemiluju korporace, ale existují velké firmy, které jsou natolik skvělé, že před nimi člověk musí smeknout a dokonce je i začne mít rád. Pro mě je takovou firmou Air New Zealand. Po odchodu jejich dlouholetého šéfa Roberta Fyfa v loňském roce jsem si říkala, jestli svou laťku budou schopni udržet tak vysoko jako dříve. A světě div se – jakoby to Rob měl stále ještě pevně v ruce.

První dojmy byly pochopitelně vizuální - letecká flotila se podobně jako celé aucklandské letiště otrpaslíkovala. K již tradičním černouškům (letadlům v barvách All Blacks) přibyla éra s runovými ocásky a  výjevy ze Středozemě. Napadlo mě, jak to asi musí vypadat ve Wellingtonu, kiwím Hollywoodu, kde je tento trpasličí cirkus dotažen nejspíš do dokonalosti. Safety video taky nezklamalo – nebylo hobití, ale bylo opět originální a celé osazenstvo na palubě se u něj královsky bavilo. Chtělo se mi hrozně spát, ale stalo se něco, u čeho to nešlo.

Vedle mě posadili mentálně postiženého pána tak kolem šedesátky, který se vracel z mystery výletu do Aucklandu. S dětským nadšením neúnavně sdílel všechny své zážitky a kolem nebyl nikdo, kdo by s ním odmítal konverzovat. Cestující i personál. Byla jsem tedy také zapojena do konverzace a to, že mám za sebou víc než třicetihodinovou cestu, bylo v tu chvíli nepodstatné. Letušky se u něj často zastavovaly a pomáhaly mu tu otevřít sušenky, tu dolít čaj a vždycky měly potřebu se ujistit, že mu nic nechybí. Hlavně se s ním ale vždy zapovídaly. To bylo od nich moc milé, protože dělaly určitě víc, než se požaduje v nějakých směrnicích a přitom se ale zdálo, že jim to vůbec není na obtíž. Naopak – vypadaly jako že je to docela dost baví. Pecka ale přišla na konec letu -  Air NZ má zvyk vždy vytáhnout nějaké dítě, které pak všem roznáší v košíku cucavé bonbony. Nevím, jestli jsme s sebou neměli malé děti, ale tahle pocta byla nabídnuta mému sousedovi a ten se úplně tetelil blahem, když s košíčkem postupoval řadami a všem nám bonbony nabízel. Dělal to hrozně zodpovědně, lidi si brali bonbony a děkovali mu, on každému zase obřadně říkal „you are welcome“. Když nás všechny obešel a vracel košík zpět letušce, zaslechla jsem, jak říká: „Thank you very much Gordon, you did such a great job for us – have some lollies as well, you deserve them“. Za chvíli se Gordon objevil na svém místě v mé řadě a v ruce svíral kelímek se svými „vydělanými“ bonbony, které nám všem pyšně ukazoval. Banalita? Určitě ne a nebyla jsem sama, koho to vzalo. Zaslechla jsem jednu paní, jak letuškám při odchodu z letadla děkuje, že se o Gordona tak hezky staraly. Neměla s ním nic společného, jen jí přišlo důležité jim to říct. Nevím, jakým tréninkem letušky u Air New Zealand procházejí, ale ať už je to cokoliv, tak to funguje. A možná ještě malá poznámka nakonec: věkový průměr palubního personálu byl hodně nad 40 let. Kapitána nepočítám, toho jsem neviděla. Takže teď přemýšlím, jak dostat Air New Zealand do učebnic.

Země, kde jsi vítán

A je to tu zase – tentokrát jsem se rozhodla zůstat co nejdéle naprosto objektivní a nenechat se přelít emocemi hned jakmile z okénka letadla zaznamenám při sestupu známé zelené kopečky. To nebylo vůbec lehké,  protože se nám povedlo chytit v průběhu přistávání v Aucklandu východ slunce a větší turistický kýč abys pohledal. Aotearoa se zase vyznamenala – vycházející slunce probleskující skrze válející se typické dlouhé mraky s duhovými okraji a to vše zdvojené v odrazu mořské hladiny. Normálně z letadla nefotím, ale tomuhle nešlo odolat. Po zjištění, že už vím, co jsem tentokrát zapomněla (paměťovou kartu do foťáku) jsem to dobrovolně vzdala a tu nádheru si jen v klidu užívala. Objektivně. J Musím pochválit korejské aerolinky, které zvládly naše vylodění se v rekordním čase – je fakt, že letadlo nebylo plné, ale i tak. Byla jsem zvědavá, co se za ten rok na NZ změnilo a odpověď přišla ještě před imigračními přepážkami. Cestou z letadla jsme místo typického letištního koridoru procházeli trpasličí štolou a po stěnách byly „vytesány“ tolkienovské runy. Welcome to the Middle-Earth.  Tuhle svou roli bere Nový Zéland smrtelně vážně. Pak průchod obligátní maorskou branou za zpěvu haere mai následovaný obrázky a pípáním kiwi a další ptačí havěti (tuto část letištního koridoru spravuje aucklandská zoo). Imigrační přepážky se postupně mění v samoobslužné kiosky, i tady je znát snaha o maximální usnadnění procesu a hlavně snížení času na minimum. Za tohle jsme asi vděční všichni – kdo by taky miloval pomalu postupující fronty po mnohahodinovém letu kdy se sotva drží na nohou?  Obligátního čichacího bígla nahradil kolega mně neznámé rasy. Vypadal mile a lovecky. Paní, co s ním hledala drogy, mi po očuchání pejskem hezky poděkovala a popřála „nice stay“. Pejsek naopak o mou osobu neprojevil ani minimální zájem, což asi v tomto případě bylo plus. Poslední pokus o objektivitu vzal za své u rentgenu MAF (Ministry of agriculture and forestry), kde se kouká do báglů a objevují se všechna zapadlá jablka a další potenciální hroziví nepřátelé místního ekosystému. Tam mi pomohl s taškou mladý Maor, který tam od toho byl a aby řeč nestála (to se tady nesmí stávat!), se zeptal, proč jsem přijela. Oznámila jsem mu, že mám residenci, on se zazubil od ucha  k uchu a mrkl na mě: „Welcome home then! Aren’t we lucky to live here?“ V ten moment se objektivita rozplynula jak pára nad hrncem a já si opět uvědomila, že k téhle zemi objektivní být nemůžu. A proč taky? Proč nebýt zamilován do země, kde se člověk cítí intuitivně doma a kde je hned v prvních minutách někým vítán? Kde je mlaďoch jako tenhle Maor přesvědčen, že má kliku, že tady žije? A já nevidím důvod proč s ním naplno nesouhlasit. 

Kiwí zima a proč ji mám ráda

Je skoro až legrační, jakou roli má při výběru našeho cestování počasí. Všimla jsem si toho i já, byť podobným věcem zas tolik pozornosti nevěnuji: pokud se na NZ chystám v lednu, kdy v Česku zuří někdy až ruská zima, nejčastější zakončení rozhovorů bývá – hned bych jel(a) s tebou. Je-li ten samý výlet plánován o půlroku později, provázejí mě naopak soustrastné pohledy s chápajícím úsměvem typu „no jo, ty to tam asi fakt máš ráda“. Soustrastné pohledy intenzivní při bližší specifikaci mé oblíbené lokace – Southland a Otago. Lidé ještě vydýchají Queenstown a Wanaku, protože tam se v zimě lyžuje, ale být dobrovolně v kose někde „in the middle of nowhere“ je asi opravdu hraniční případ pro psychiatra. Nebo to minimálně ukazuje na excentrického podivína, který si ten soustrastný pohled zaslouží.  Jeden můj kamarád říkal, že by se neměla plést romantika s nepohodlím. Nemůžu s tím nesouhlasit, sama sobě jsem si už vysvětlila, že za běžných okolností je pokoj se sprchou a splachovacím záchodem lepší než stan s detašovanou kadibudkou. Ale když vidím mrazem ojíněné větvě stromů a snové sněhové čepice na vrcholcích Jižních Alp, jsem ztracená.

Zima v jižní části Jižního ostrova je mystická. Jak je tu klid celkem běžně, tak v zimě dostává tenhle klid další rozměr v podobě jakéhosi majestátního a posvátného ticha. Zvláštní krajina kolem Fruitlands a Centrálního Otaga poskytuje neskutečné kulisy, které by se asi jinde na světě hledaly dost těžko. Musím se podívat, jestli nemá Graham Sydney nějaké obrázky nebo fotky ze zimy.

Oh, the Catlins!

Každý asi máme nějaké svoje libůstky a srdeční záležitosti. Záležitosti, ve kterých se rozum stáhne do pozadí, kde nastupují emoce a okamžiky, kdy naše rozhodnutí se dějí spontánně bez ohledu na objektivní racio. Mě takový okamžik přepadl uprostřed městečka Balclutha, krásného červnového zimního dne, kdy obloha byla vymetená, sluníčko na poměry tohoto období a této rovnoběžky pálilo na plné pecky a celý okolní kraj dýchal neuvěřitelnou pohodou. Měla jsem před sebou nějakých devadesát minut jízdy na jih do Invercargillu po pohodlné asfalce, beze spěchu, kdy jsem si naplno vychutnávala atmosféru líného poobědového nedělního dne. V tom se ale přede mnou vynořila cedule s nápisem „Invercargill 160 km via the Catlins“. Nevím, jak se to stalo, ale vzápětí jsem už frčela po okresce směrem, kterým ukazovala ona cedule. Vysvětlení je dvojí: 1) the Catlins jsou speciální kdykoliv, ale v zimě jsem tam ještě nebyla a 2) ten den byl prostě stvořený pro jízdu skrz the Catlins. Nebylo vyhnutí. The Catlins jsou jedno z mála míst na NZ, které se vždy píše se členem, jsou to „ty Catlins“, což už jim samo o sobě dává pocit určité výjimečnosti. The Catlins jsou „remote“ i na novozélandské poměry. Kdo chce být za exota i na Jižním ostrově, kde se toleruje naprosto cokoliv, bydlí v the Catlins. Bez lidí, bez telefonního signálu, bez většiny civilizačních výdobytků.  Přesto – nebo právě proto – mají the Catlins neuvěřitelné kouzlo. A v zimě ještě větší než v létě. Ta jejich „opuštěnost“ je v zimě ještě majestátnější, jsou totiž naprosto tiché a téměř bez pohybu, vše je pokryté jinovatkou, kterou probleskují paprsky zimního slunce. Zátoky a jezera kolem cesty jsou hladké jak zrcadlo, absolutně čisté, bez jediné vlnky. Člověk měl pocit, že to vše kolem je jen statická kulisa, zvláštní megafotografie, ve které se nedopatřením ocitl. Místo hodiny a půl jsem se hrabala nakonec do Invercargillu přes tři hodiny. Cesta byla namrzlá a za celých 160 km jsem potkala čtyři auta. Poslat zprávu, že se zpozdím, jsem nemohla, protože jediné, co je v the Catlins opravdu spolehlivé, je absence jakéhokoliv sebemenšího telefonního signálu. Přesto to byla cesta, kterou jsem si opravdu vychutnala a která mi zůstane v paměti hodně dlouho. Cesta, která sama o sobě je prožitkem, při kterém se nespěchá. Protože to nejde a protože se člověku ani spěchat nechce. Těžko to vysvětlit, ale ojíněné kapradiny, které vypadají jako starodávná krajka, mají v sobě zvláštní magické kouzlo zašlých časů. V těchhle časech nás ze sna nebudily nevyřízené emaily, varovně blikající „deadlajny“ ani neaktuální statusy na facebooku. Díky, že někde – v the Catlins – je stále ještě možné se ztratit alespoň na chvíli výdobytkům moderní komunikace.